Blog

Útulek pro opuštěné školní židle

Už mě čekají. Tak která dnes přijde na řadu? Která???

Tak maličké, pojďte, dnes vás potřebuji dvě!

Žádná zlomenina, žádný vážný úraz... Jen trochu ošuntělé, opoužívané. To se spraví.

Pozor, bude se prášit!

Tak malé, stůjte, neplašte, vždyť to nebolí...

No vidíte, hotovo. Teď přijde na řadu hadr a voda... tak pěkně do čista!

Tááák.

Stojí a napjatě čekají. Co s nimi bude?

Mluvíme spolu beze slov. Nic nečrtám, vidím zřetelně, co v které dříme. 

Začneme z čista. Obě oblékám do podkladové bílé. Tak je to vždycky.

Teď teprve přichází na řadu barvy.

Dnes je to na přání. Dva kluci, dva bráškové. Jeden miluje letadla a vrtulníky, druhý rád cestuje do pravěku za dinosaury. Co s tím? Půjde to? Proč by ne. Ve světě dětských přání žiju ráda, tam přece není nic nemožné.

Co třeba paleontologové přilétající na naleziště dinosaurů? Poletíš-li ještě kousek, ještěři ožijí...

Sahám dětem do knihovny pro knížky. Chvíli listuji a pak začínám malovat.

Už zase mám ruce od barev ... pár dní to na nich vydrží. Však už jsou všichni zvyklí. Elegance jde stranou, tvořím nové světy. Ještěři pomalu ožívají.

A to letadélko Káně?

Promiňte, v duchu jsem si ho tak pojmenovala, už mu to neodpářu.

Právě přilétá.

A další ...

Maluji a maluji. Ztrácím pojem o čase. Děti obchází a zvědavě okukují. Mají spoustu otázek. A to je dobře, potvrzuje mi to, že obrázky fungují. Vtahují je do svého světa.

Ach. Světy stvořeny. Protahuji záda, kolena...

Ale ještě není hotovo.

Vybrat barvu nožek a začne piplavá práce s jejich natíráním.

Jedna vrstva, druhá, třetí ... uf!

Už?

Ale kdepak, žádný konec s natíráním. Ještě zalakovat. Tak tedy jedna vrstva, druhá, třetí, čtvrtá... Uufff!

A teď?

No ano, zbývá fotografie. Natáhnout světlé pozadí, pinožení s fotoaparátem.

Jak to všechno dostat do záběru??? ...ale o tom se mi nechce psát.

Jsou na světě! Mám z nich radost.

Bude se mi těžko loučit.